19. srpna 2021 Juliette zveřejnila svědectví Cassandre, jehož kočka zemřela o měsíc dříve, v článku Moje kočka zemřela před měsícem a každý den mi chybí.
Článek byl velmi úspěšný a vyvolal spoustu emocí a reakcí.
Když Cassandre viděla, že dostává pravidelné zprávy pro novinky, rozhodla se napsat pokračování svého svědectví, které najdete níže.
Téměř před dvěma lety jsem napsal článek o bolestech, které jsem pociťoval, když jsem po osmi letech spoluúčasti ztratil svého životního partnera, svou kočku Fantine.
Když jdu spát, často na ni myslím.
Přečetl jsem tento článek jinou noc a myslel jsem si, že by bylo načase promluvit znovu, s jiným pohledem na konec našeho příběhu.
Tento příspěvek má stejnou lásku a ještě více, ale mnohem méně slz. Není to Fantinin příběh, ale můj, příběh mé obtížné rekonstrukce po její ztrátě .
Smrt mé kočky a důsledky mého svědectví o Mademoisell
Když jsem psal Mademoisell, Fantine byla měsíc pryč z lymfomu (rakovina lymfatického systému).
Během tří týdnů jsem se dozvěděl o její nemoci a ztratil ji. Nemohl jsem se s ním rozloučit. To je do značné míry stav, ve kterém jsem byl v době psaní, v šoku .
Dnes jsem v pořádku.
Některým to může znít logicky a hloupě, ale číst, ale vím, že spousta lidí je jako já, jsou to ledovce a i po měsíci, dvou letech a deseti letech může být skrytá část stále velmi bolestivá.
Chtěl jsem to tedy říct, nad vodou a také dole, je mi dobře.
Každému, kdo mě četl a stále čte, musím říci dvě důležité věci: omlouvám se a děkuji .
Dostal jsem stovky, možná tisíce zpráv podpory a to se mě nesmírně dotklo. Také jsem dostal nespočet zpráv plných nouze a ptal se mě, jak jsem dělal, abych to překonal.
Od samého začátku jsem reagoval pouze na velmi malý počet z nich, a proto se omlouvám. Neměl jsem a možná stále nemám ramena, abych povzbudil ostatní lidi, abych našel správná slova.
Věděl jsem, jak sdílet svou bolest, ale nedostal jsem bolest ostatních.
Přečetl jsem absolutně všechny příspěvky a každý z nich mě dojal. Nikdy jsem si nemyslel, že se dotknu tolika lidí a že se mě dotkne tolik lidí.
Poučení, které jsem se naučil poté, co moje kočka zemřela
Od těchto lidí, kteří mi napsali, jsem se také naučil dvě věci. Nejprve o tom musíme mluvit, pokud to potřebujeme a pokud chceme .
Máme právo truchlit nad ztrátou. Bolest nemá zůstat uvnitř, ale pokud se necítíte připraveni, není třeba do toho jít.
Nakonec jsem o tom mluvil se svým lékařem minulý rok.
Necítila jsem se dobře, a když mi doktor řekl „co ti přináší“, rozplakala jsem se a řekla jsem mu všechno, co se v mém životě od Fantine dělo.
Hodně mě potěšilo plakat před lékařem. Lékař, který neposlouchá vaše trápení, ať už je to z práce, poškození nebo ztráty zvířete, je špatný lékař.
Jeho role je empatie, je tu pro to .
Druhá věc, kterou jsem se naučil, je, že nemůžete vyléčit svůj smutek s příchodem nového zvířete . Už jsem to věděl, ale společníci, matky, přátelé si to nutně neuvědomují.
Mnoho lidí mi řeklo, že uvítali nové kotě, protože jim bylo nabídnuto, a všichni se přiznali, že zažili chaotický začátek vztahu s ním, někdy bez jakékoli spoluúčasti, někdy dokonce s chutí 'buď tam.
Zvíře si nezaslouží být ignorováno, potřebuje lásku, pozornost, hry, sdílení. Nedáváte nové zvíře někomu, kdo se sám nerozhodl, že je na to připraven.
Je docela paradoxní, že jsem sám uvítal zvíře nějakou dobu po odchodu Fantine a v morálním stavu, který nemusí být nutně v souladu s touto událostí.
Moje rozhodnutí koupit chovného psa
V posledním příspěvku jsem lhal o velmi důležitém tématu.
Jistě, protože jsem psal horko, musel jsem zapomenout na slova nebo otočit větu tak trapně, že to redakce dokázala napravit, ať už jedno nebo druhé, není vážné, ale skutečnost je to, že jsem lhal a že se mi zdálo důležité to napravit.
Je tam napsáno „Vůbec nepodporuji prodej ani nákup domácích mazlíčků“. Pravdou je, že jsem proti prodeji zvířat, pokud k tomu nedojde zvlášť odpovědným způsobem .
Jsem absolutně proti intenzivnímu chovu, proti prodeji v salonech a obchodech a proti reprodukci zvířat soukromými osobami, často nevědomými, kteří ohrozí životy svých zvířat a kojenců.
Chov je povolání, nikoli koníček nebo jednoduchý způsob vydělávání peněz. Mnoho chovatelů také pečuje o zvířata, protože to není výnosná profese, zejména v prvních letech.
Od malička nejsem fanouškem psů, ale vždy existuje jedno plemeno, které jsem vždy miloval: Akita inu.
Ohromil jsem jeho krásou a velmi zvláštním charakterem a než jsem začal, studoval jsem toto plemeno téměř deset let.
Dnes a od filmu Hatchi s Richardem Gerem je to bohužel velmi módní plemeno, stejně jako jeho „redukovaný formát“, Shiba inu.
Bohužel proto, z mnoha důvodů, které jsou příčinou špatných chovatelů a špatných majitelů, se odhaduje jedno opuštění akity ve Francii denně.
V den, kdy Fantine odešla, jsem tam nebyl, protože jsem navštěvoval farmu, na kterou jsem měl roky v mysli.
Rozhodl jsem se vzít psa do chovu a ne do sdružení nebo SPA: Nemám co říci o těchto společnostech, které jsou pro mě prospěšné pro dobré životní podmínky zvířat, ale často neznáme minulost psa to z nás dělá praskliny.
Z toho prostého důvodu, že většina z nich je v přírodě opuštěna připojená k portálu sdružení, nebo že osoba, která se jich vzdá, lže o jejich důvodech k oddělení …).
Pouze čas strávený ve sdružení umožňuje dozvědět se o zvířeti více a často se jedná o domněnky o jeho předchozím životě.
Nechtěl jsem v první řadě přivítat psa, který by mohl Fantinovi ublížit, a také jsem neměl pocit, že duplikuji veškerou účast, nebo dokonce více než to, co jsem roky poskytoval, aby se Fantine stala společenskou. .
Pes by nebyl zamčený v domě, nebyl by trvale v útulném hnízdě, aby ho chránil, bylo by špatnou sázkou, kdybych se do toho zapojil.
Navštívil jsem tedy několik chovatelských stanic s přesně stanovenými kritérii, našel jsem tu správnou a 1. prosince, pět měsíců poté, co Fantine odešla, byl v mé domácnosti nový člen.
Můj obtížný návrat do chovu a moje zamilovanost do mrchy
Jednoho večera jsem se rozloučil s Fantine v domnění, že všechno jde perfektně.
Následujícího rána jsem navštívil chovatelskou stanici člověka, který odvádí skvělou práci, hovořili jsme o Fantinově nemoci, o tom, jak pojmout chlup větší a silnější než moje kočka a kdo by si s ním chtěl hrát.
A přitom zajistit, aby to Fantine nezažila jako neštěstí nebo komplikaci. Odpoledne jsem byl v dopravní zácpě a Fantine zemřela .
J’ai dit le soir même à l’éleveuse que j’avais besoin de réfléchir à cause de la tournure des événements. Elle a été à mon écoute et m’a rassurée : si ce n’était pas pour maintenant, ce serait pour quand je serai prête, rien ne pressait.
Après une longue délibération avec moi-même, j’ai attendu la confirmation de gestation pour lui dire que je voulais un bébé de cette portée.
J’ai vécu l’attente de la rencontre avec une boule de nerfs dans le ventre. J’étais en deuil et j’essayais de me préparer à quelque chose d’heureux.
J’avais hâte de retourner à l’élevage, mais j’avais peur d’y retourner : la dernière fois avait été géniale et horrible. En plus, j’avais déjà vu les photos des chiots tout petits, et une femelle qui me plaisait plus que les autres n’était pas sur les suivantes.
Elle avait en fait eu un petit souci de poils (elle les avait tous perdus à cause d’une bactérie environnementale, chose qui peut arriver dans les élevages) et l’éleveuse préférait ne pas poster de photos pour ne pas avoir à lire des commentaires négatifs.
Le monde de l’élevage est sans pitié, et peu d’entres eux sont bienveillants envers leurs « concurrents ».
J’étais rassurée, mais j’attendais de toute façon la rencontre pour savoir si j’aurais un véritable coup de cœur, que ce soit avec elle ou un autre.
On a finalement fait la route, et j’ai pu la découvrir. Ce qu’elle était belle ! C’était un canard boiteux, plus petite, plus frêle que ses nounours de frères et sœurs.
Et tandis que les autres voulaient jouer et mordre mes lacets, elle réclamait des câlins et faisait sa petite vie en dehors du groupe. Il faut croire que les canards boiteux, c’est mon truc, elle m’avait touchée en plein cœur.
Il y avait des gens qui avaient des vues sur la portée depuis bien plus longtemps que moi (parfois on attend des années avant de trouver le bon), donc il était normal que mon choix passe après le leur.
J’ai espéré de tout mon cœur que tous les autres la trouvent moche (je l’ai même avoué à l’éleveuse), je n’avais d’yeux que pour elle, et si ce n’était pas elle j’attendrais une autre portée.
Mes inquiétudes avant l’arrivée de ma nouvelle chienne
À l’élevage, elle s’appelait Okada, qui est une ancienne région du Japon.
Je voulais choisir moi même son nom, ce que je n’avais pas pu faire avec Fantine, mais je tenais à ce qu’elle garde quelque chose de sa première maîtresse.
J’ai donc choisi une ville que j’aimerais visiter un jour et dont le nom avait un je-ne-sais-quoi de poétique à mon oreille. Finalement, Hanoï est bien arrivée à la maison.
Il y a eu beaucoup de crises de larmes les semaines précédant son arrivée.
Je remplissais la maison de jouets et d’accessoires qui ne m’étaient pas familiers, je préparais sa place aux endroits où Fantine avait eu la sienne, c’était compliqué à gérer émotionnellement.
De plus, comme elle avait eu ce petit souci de poils, elle a probablement été mise un peu à l’écart, et je n’ai pu aller la chercher qu’un mois plus tard car elle n’était pas assez accomplie pour sortir de l’élevage.
Toutes ces angoisses ont disparu peu à peu quand Hanoï s’est imposée.
Il y avait à la fois ma nouvelle responsabilité et ma relation qui s’installait doucement avec elle, elle a envahi mon monde comme un boulet de canon.
Ma relation avec ma nouvelle chienne
Aujourd’hui, excepté en ville, elle n’est presque jamais en laisse. À la maison, elle vit sa vie et moi la mienne. Ça a été très dur pour moi de ne pas la coller et de ne pas la surprotéger.
À chaque fois qu’elle respirait un peu fort, je m’inquiétais, quand on a dû soigner une otite, j’ai évité de peu le malaise chez le vétérinaire en l’entendant pleurer.
Et puis dernièrement, elle s’est faite attaquer par un autre chien, qui aurait pu l’égorger si mon copain n’était pas intervenu. J’ai appris depuis que le chien en question avait été élevé pour le combat auparavant.
Comme je disais plus haut, on ne sait souvent pas grand chose du passé des chiens en refuge, et tout le monde n’est pas prêt à endosser cette responsabilité.
Le chien s’était peut être déjà battu contre un chien qui lui ressemblait, il n’était ni attaché ni vraiment surveillé, il lui a juste foncé dessus sans signes avant coureurs.
Elle a été opérée en urgence et s’en est remise.
Ce qui a marqué un tournant dans mon évolution, c’est que je n’ai pas paniqué, je n’ai pas flanché, j’ai juste fait ce que je devais faire, et je n’ai pas eu peur en croisant à nouveau des chiens.
Un an plus tôt, cet événement m’aurait sûrement mise dans tous mes états et aurait constitué un retour en arrière pour moi.
Des leçons de vie enseignées par mes animaux de compagnie
Hanoï est une chienne avec un caractère en or, et qui en de nombreux points me rappelle Fantine.
J’en ai parlé il y a peu avec une amie, je n’ai jamais cherché à comparer Hanoï et Fantine, mais je suis certaine qu’elles auraient pu être de merveilleuses colocataires.
Si douces, si attentives à leur environnement, si respectueuses des codes de chacun, tellement maladroites et tête en l’air.
Si je croyais en la réincarnation, je pourrais imaginer que Fantine est toujours un peu près de moi. Si je croyais aux anges, je dirais qu’elle y est pour quelque chose.
Le destin, le karma, je n’y crois pas, mais je me rends compte que dans toutes ses épreuves et ses douleurs, la vie est parfois bien faite.
Ce sont mes animaux qui m’ont le mieux éduquée.
Fantine m’a appris la tendresse, la patience, l’obstination. Elle m’a enseigné que chez soi est un cocon et non une cage, que les relations fortes sont précieuses.
Hanoï m’a appris à m’ouvrir au monde et aux gens, à découvrir de nouvelles choses, à sortir de ma zone de confort. En dehors, elle me protège et je la protège.
Et surtout elle m’a appris que même si on n’oublie pas, on se relève même des plus dures épreuves.
